Jednu sobotu v zimě jsme se s kamarádkou Naty domluvily, že pojedeme zkusit cyklistickou klasiku Paris - Roubaix. Ne teda tu profesionální trasu, ale amatérskou variantu. Jeden z pěti nejprestižnějších jednodenních cyklistických závodů na světě. Jeho specialitami jsou úseky trasy s povrchem z dlažebních kostek zvaných “pavé” a dojezd na slavný betonový velodrom v Roubaix. Závod bývá označovaný jako “Peklo severu”. A peklo opravdu bylo.
Naši tátové s partou kamarádů jezdí tyhle jarní cyklistické monumenty už několik let. V sobotu si vždy střihnou svůj amatérský závod, potrápí se a v neděli zafandí profíkům. Už je to jejich jarní tradice a letos jsme se přidaly i my dvě. Oni na silničních kolech vyrazili na nejdelší trasu The Hell of the North 180 km s 30 úseky kostek, my jsme s Naty zvolily kratší trasu Discovery 70 km s 8 pavé sektory. Úseky z dlažebních kostek se označují hvězdičkami od jedné do pěti, kdy 1* je nejlehčí a hlavně krátká uhlazená dlažba, jakou známe i ze silnic v ČR. Ovšem 5* úseky jsou nerovnoměrně naskládanými kostkami s obrovskými mezerami, na kterých úpí kola, cyklisté i doprovodné vozy. Naše trasa startovala v sobotu dopoledne v cílovém Roubaix, ostatní z naší skupiny, jedoucí dlouhou trasu, si museli přivstat na start v 7 hodin ve sto kilometrů vzdáleném Busigny. Počasí k nám ale naštěstí bylo milosrdné, v sobotu bylo krásně teplo a slunečno, i když poměrně větrno. Jet “Peklo severu” za deště si nikdo z nás nechce ani nikdo představovat. I takhle některé kostky po předchozích deštích doslova pekelně klouzaly.
Příprava na závod
Na závod jsme, my holky, po krátké úvaze zvolily gravely. Naty si půjčila kolo od bráchy, moje volba padla na krásně žlutozelený Qayron One.Dr 1. Hliníkový rám, karbonová vidle, dostatek převodů, ale hlavně pohodlné široké pláště se šířkou 42 mm. V pátek po prezenci jsme si vyslechly rady od ostatních, kteří už měli se závodem zkušenost, a nechaly si mírně podhustit tlaky v pláštích, abychom ty kostky přežily aspoň trochu v pohodlí. Ne zase moc, aby nehrozilo riziko procvaknutí. Nakonec se ukázalo, že gravely a jejich široké pláště byly pro Paříž - Roubaix opravdu tou nejlepší volbou.
Sobota
V sobotu jsme odstartovaly kolem desáté hodiny. V pohodě, v klídečku se proplétaly ospalými ulicemi Roubaix. Prvních 40 kilometrů nás pořadatelé šetřili a trasa vedla jen po asfaltu. Pak to ale přišlo. Kostky. Při prvním kontaktu s pavé jsem se vyděsila, na jaký závod jsem se to vlastně přihlásila a co mě ještě dalších 7 úseků bez odpružení čeká. Jak jen po těch kostkách může někdo jet na silničním kole? A to se přitom jednalo o jeden z nejlehčích úseků po kostkách, označený jen dvěma hvězdičkami. Lahůdkou naší trasy pak byl jediný, ale 2,1 km dlouhý 5* Carrefour de l’Arbre. Tam teprve dostaly nohy, ruce i Qaron pořádně zabrat. Naštěstí všechno jednou končí a i tento diváky obsypaný (ne kvůli nám, krátce po nás jely svůj závod elitní ženy) nejtěžší úsek naší trasy skončil. Do cíle už naštěstí byly všechny pavé pasáže lehčí a lehčí. Dojezd na velodromu v Roubaix byl pak doslova epický. To místo má svoje kouzlo. Kola vydržela, my taky, ruce sice bolely, ale obešly jsme se bez velkých puchýřů. To někteří z dlouhé trasy to docela odnesli. Zvlášť ruce lékařů z naší party byly puchýřů plné. Pondělní desinfikování rukou před jejich operacemi muselo být přímo skvělé.
Neděle
V neděli jsme se byli podívat na profíky právě na již zmiňovaném 5* Carrefour de l’Arbre. Úsek je diváky velmi oblíbený, bylo až zázrakem, že jsme se dostali do první řady hned k trati. Elektrizující napětí stoupalo, když se na horizontu objevily helikoptéry přenášející tv signál. Rapidně stoupla i doprava v podobě policejních, novinářských či televizních motorek a doprovodných aut pořadatelů, hostů nebo týmů. Závod zcela suverénně ovládl Mathieu van der Poel v dresu aktuálního mistra světa, který tak obhájil loňské vítězství. Za ním byl zbytek pelotonu rozprášený po menších skupinkách s obrovskými rozestupy.
Z televize to tak nevypadá, ale po vlastní krátké zkušenosti mohu potvrdit, že “Peklo severu” se závodu Paris - Roubaix přezdívá naprosto opodstatněně.
Kristýna
